Městské divadlo Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů - EGBDF Kdo se naladí na správnou notu

Popis:

Dva muži v psychiatrické léčebně. Ivanov je skutečný pacient, schizofrenik, kterému v hlavě zní orchestr. Je skálopevně přesvědčen, že je jeho dirigentem. Alexandr sem byl umístěn násilně pro své politické názory. Dva pacienti, dvě rozdílné reality.

Alexandra navštěvuje lékař. Může být z psychiatrie propuštěn; stačí jen říct, že jeho kritika systému je důsledkem jeho chorého mozku. Jak se k tomu postaví Alexandrův syn Saša, který je vystavován manipulaci myšlení ze strany své učitelky?

Hra je plná svérázného jazykového humoru, autorské hravosti a vtipu, ale zároveň jasně odsuzuje totalitní praktiky, které zbavují člověka jeho osobnosti a pevných postojů. Stoppard se touto hrou v roce 1977 vyjádřil k osudu své rodné země: věnoval ji dvěma odvážným disidentům Vladimíru Bukovskému, jenž otevřeně pojmenovával zneužívání psychiatrie sovětskou mocí, a Viktoru Fajnbergovi, který se 25. srpna 1968 účastnil demonstrace na Rudém náměstí proti okupaci Československa.

Hudba amerického hudebního skladatele německého původu, čtyřnásobného držitele Oscara a desetinásobného držitele ceny Grammy Andrého Previna není ve hře v pravém slova smyslu scénickou hudbou, do jisté míry je jednající osobou.

Hodnotenie:

Inscenácia pracuje s chladným, minimalistickým priestorom a výraznými znakmi.

Dominanta oka v trojuholníku nad orchestrom pôsobí ako permanentný dohľad (surveillance), ktorý „visí“ nad každým tónom aj výpoveďou, mrežová konštrukcia a nemocničné prvky (posteľ, strohé zariadenie) pripomínajú, že liečebňa je tu predovšetkým väzenie, farebnosť a svetlo často oscilujú medzi studeným „inštitucionálnym“ tónom a dramatickými akcentmi (červená/modrá), čo vizuálne podporuje rozštiepenie reality.

Výborný detail je aj opakovaný motív triangla – nástroja, ktorý sa v inscenácii objavuje nielen ako zvuk, ale aj ako predmet v rukách postáv. Je to jednoduché a presné: trojuholník sa dá čítať ako „hudobná hračka“, ale aj ako ostrý symbol pravidla, rytmu, poriadku.

Z obsadenia (Alexandr, Ivanov, doktor, učiteľka, plukovník KGB, Saša) je jasné, že inscenácia nestavia len na dvoch mužoch v cele, ale na širšej „sieti“ nátlaku – od profesionálnej autority lekára až po výchovnú manipuláciu, ktorá sa prenáša na ďalšiu generáciu (Saša a učiteľka).

Recenzentsky je zaujímavé, že Stoppard napriek politickému jadru balansuje medzi humorom a jazykovou hravosťou. Aj anotácia inscenácie zdôrazňuje, že hra je plná svojrázneho humoru, ale zároveň jasne odsudzuje totalitné praktiky, ktoré človeka zbavujú osobnosti.

A práve v tomto kontraste sa rodí najväčšie napätie: divák sa môže zasmiať a o pár sekúnd mu dôjde, že sa smeje v priestore, kde je smiech podozrivý.

Celkový dojem:

EGBDF je projekt, ktorý sa nesnaží byť „príjemný“. Je to presná, krátka a významovo nabitá forma, v ktorej sa hudba mení na psychologický tlak aj na nádej podľa toho, na ktorej strane moci sa práve ocitnete. A práve v tejto dvojznačnosti je jeho sila. Výhodou je kompaktná stopáž predstavenie má približne 70 minút, čo podporuje „koncentrovaný zásah“ bez vaty.

Nakoľko sa jednalo o derniéru, sme radi že Divadloo.sk bolo pri tom a zachytilo do archívov toto skvelé predstavenie.

• Režia: Patrik Lančarič
  Dramaturgia: Vladimír Fekar
  Scéna: Michal Syrový
  Kostýmy: Michaela Semotánová
  Hudba: André Previn
  Preklad: Zuzana Josková
  Hudobné naštudovanie: Jakub Klecker (dirigent)
  Hudba: Filharmonie Bohuslava Martinů
  Pohybová spolupráca: Hana Achilles
  
• Účinkujúci:
  
  Zdeněk Lambor - Alexandr
  Pavel Vacek - Ivanov
  Rostislav Marek - Doktor
  Eva Daňková - Učitelka
  Jan Leflík - Plukovník KGB
  Metoděj Návrat - Syn

Predstavenie bolo organizované 14.02.2026 v rámci: Trenčín 2026 - Európske hlavné mesto kultúry
Fotografie: Divadloo.sk (Rado Gadoczi) / Prvá polovica fotografií je zo skúšky